Kalendář akcí
<< Prosinec 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            
Počasí v Šumperku
Model yr.no

Poslední články
B7 …největší ha...
Nectavským údolím
Vasův běh 2010
Vasuv běh - Historie
Zimní příprava - ...
Nejčtenější
Vasuv běh - Historie[53030]
Vasův běh 2010[46795]
Vysokohorská příp...[44901]
Zimní příprava - ...[42862]
Nectavským údolím[36021]
Vzory dresů C.S.C.[35706]
Praděd[35386]
B7 …největší ha...[34251]
Okolo přehrad[33601]
B7 …největší hardcore ever?
V rámci objektivity jsem článek doplnila o komentáře mého parťáka Martina Pohanky alias Franty
Start ve Frenštátě (20.53, 372 m).
7 minut před devátou hodinou večer vyrážíme z náměstí ve Frenštátu. Všichni startující (asi 1700!) poslušně odpochodují klidným krokem za autem městské policie, nejprve lipovou alejí, pak se za městem ozve pár ran a rozsvítí se ohňostroj – to je náš ostrý start.

Čelo průvodu vyrazí, jako když do nich střelí a my s Frantou nástup zachycujeme (aspoň na chvilku). Běžíme po asfaltu (mně připadá, že docela dlouho), čelo se nám vzdaluje a my v začínajícím stoupání přecházíme v chůzi. Začíná první kopec, Velký Javorník (918m). Překvapuje mě prudký sklon a navíc si uvědomím, že bude trvat pěkně dlouho. Snažím se jít rychle, ale dost se zadýchávám, trochu se mi z rychlého startu a prudkého kopce motá hlava a mlží brýle (nahoře už skoro nevidím na cestu, sleduji jen Frantovy nohy před sebou).
Nahoře místo kontroly čteme na asfaltu vysprejovaný nápis K2 8611 a nevěříme tomu, že bychom si jej mohli pamatovat až do cíle, kde se na něj mají pro kontrolu ptát (je 21.53).

Franta: už v prvním kopci se ukazuje, jak dobrým pomocníkem dneska budou hůlky. Terén je po dešti z minulých dnů celkem promáčený a tak hůlky do kopce opravdu pomáhají. Z kopce, zejména na kamenech, díky nim zase držíme stabilitu. Já jsem je v létě nikdy moc nepoužíval, ale ode dneška se to asi změní :-)

Na Javorníku se napojujeme na docela pěknou cestu, takže zkoušíme lehce klusat, ale nikdy to moc dlouho nevydrží – naše trasa často z cesty uhýbá prudkým klesáním do těžkého terénu. Tady někde poprvé potkáváme čtveřici v čele s Ironmanem (bohužel jsme se nezeptali na jméno) a já si zapamatovávám tejpovací náplasti na triatletových lýtkách.

Sbíháme na Pindulu (550m) a začínáme stoupat na Radhošť. Tuhle část si popravdě moc nepamatuju, odsýpalo to dost rychle. Několikrát jsme se tu zase seběhli a předběhli s „triatlonovou skupinkou“ a ke konci stoupání se před námi ve tmě objevuje osvětlený vysílač. V černém pustém lese uprostřed noci vypadá jako UFO. Nahoře (1129 m) razíme kontrolu (je 23.35). Cestou dál (nebo už tady) se od pořadatelů na kontrole dozvídáme, že jsem první žena. Frantu to motivuje, mě děsí (trochu se bojím, jestli jsme nepřepálili začátek).

Franta: Mě překvapuje, jak už v téhle části jsme skoro osamocení. Chvílema dokonce úplně osamocení. Maximálně vidíme mihotající se bludičky někde před námi nebo za námi. Čekal jsem, že budeme v daleko větším zástupu. Je to asi dané tím, jak jsme vepředu. Na Radhošti u kapličky nám taky říkají, že jsme kolem 30.-40. místa celkově. Tohle jsem fakt nečekal! Doteď jsem měl tuhle akci v hlavě jako extrémní pochod s hlavním cílem dojít do cíle. Odteď se to ale stává taky závodem.
Turistickou dálnici s mírným klesáním Radhošť-Pustevny využíváme k prvnímu občerstvení a pak klusu. Známá socha Radegasta nám při tom kyne na cestu. Na Pustevnách si nás fotí a natáčí na kameru.

Naďa: Tak tohle já vůbec nevím, on tam měl někdo foťák? A kameru? Musela jsem být úplně mimo… :-)


Pokračujeme na Čertův mlýn (1205 m, traverz pod Kněhyní) a ani tento vrchol – nevrchol se nedává zadarmo (čas 0.45 h).

Následuje náročné klesání na Čeladnou. Cestou v běhu ztrácíme značku, zajdeme si kus po asfaltu, zmatkujeme, vytahujeme mapu a prodlužujeme tak ještě více čas v kufru. Když se po asi 0,5 km vracíme na trať, vidíme šňůru čelovek, která nás stáhla a z části předběhla. Dlouhé a nudné klesání po asfaltu běžíme a daří se nám aspoň dotáhnout ty, kteří nás předběhli a vrátit se aspoň zhruba na původní místo v pořadí. Na Čeladné je občerstvovačka (550 m), dáváme ionťák a polívku. Pořadatelé na občerstvovačce potvrzují, že jsme stále první a vystřihnou aplaus pro první ženu (díky, bylo to milé :-) ). Během usrkávaní polívky dorazí druhá žena a vzápětí třetí. Skoro nezastaví, takže se oba týmy mixů dostávají před nás.

Následuje stoupání na Smrk. Asi nejostřejší z vrcholů, aspoň podle profilu. Daří se nám stahovat jednu dvojici z mixů před námi, ale pak kazíme vrcholovou část (moje vina :-( ). Došly mi baterky v čelovce, což se ale dělo postupně, takže jsem to prakticky nezaregistrovala a včas nevyměnila. Traverz k sedlu už jdu prakticky potmě, pořád někam padám a párkrát i málem vrážím do stromu. Tak to pokračuje i na vrchol (03.37, 1276 m) a cestou zpět do sedla. Výsledek naražená ruka a odřenina, pár modřin a odřené koleno. Pak mi to konečně dochází, zastavujeme na výměnu baterek a naši soupeři nás opět předchází.

Franta: Smrk je i pro mě nejtěžší kopec. Podle kamenitých cest by se zdálo, že je to snad velká hromada šutrů. Vrcholová partie je pro změnu rozblácená. Možná působí i faktor „nejhlubší noci“, protože mezi tou 3 a 4.tou jsem míval i na nočních v práci největší krize. Cestou na Smrk jsou taky 2 skryté kontroly (které už ale Libor Uher prozradil před startem). Ty nám neznačkují kartičku, ale dělají fixou značky na náramek.

Po rožnutí čelovky (!) si připadám jako znovuzrozená, přecházíme k běhu a dostáváme se opět na druhé místo. Vynecháváme občerstvovačku v Ostravici a kolem Šance pokračujeme vstříc stoupání na Lysou horu. Franta odhaduje, že nahoře uvidíme východ slunce, což mu přesně vyjde. Na hrázi Šance míjíme polovinu čtyrčlenné skupinky vedené Ironmanem, ale až téměř pod vrchol pokračujeme úplně osamocení, nikde ani živáčka. Pár kilometrů pod vrcholem se začíná rozednívat, docházíme Ironmana (poznávám podle lýtek) s druhým z dvojice a pokračujeme k vrcholu. Už se můžeme rozhlížet kolem sebe, v údolí se trošku válí mlha, ale je krásné ráno. Za tohle to snad i stálo :-)

Na Lysé razíme opět kontrolu (06.37, 1324 m), potkáváme vedoucí mix (s Katkou Uhrovou) a vidíme, že už jsou dost před námi. Naštěstí třetí v pořadí jsou pro změnu dost za námi, což nás uklidňuje.

Franta: Vynecháním Ostravice nejspíš získáváme pár míst k dobru, protože cesta kolem Šancí je určitě o pár km kratší. Normálně by výstup na Lysou byl celodenní výlet, ale takhle ho zvládáme bez jediné pauzičky a ve slušném čase. Nahoře snad poprvé oblékám i bundu. Teploměr na vrcholu ukazuje 3°C, ale pocitově nám bylo celou noc docela teplo. Asi to bylo tím tempem :-) U třetího mixu je zajímavé, že kluk dívčinu do kopce táhne na gumě. Aspoň na Lysou.

Volíme trochu klidnější sestup, už bez běhu – začínají mě bolet nohy a jsme teprve cca v polovině. Sestup z Lysé se mi líbí, les je tu pěkný a výhledy po temné noci příjemné. Ale během sestupu přichází chyba. Netrefíme odbočku ze značky a jdeme dlouho (opravdu dlouho) do kufru :-( .

U rozcestníku se šipkou na Zlatník zjišťujeme, v jakém háji vlastně jsme. Zašli jsme si dobré 3 km, bere nám to náladu, Franta pořád kouká do mapy a je naštvaný. Pakuju ho, ať už jdeme, je mi jasné, že o druhé místo jsme přišli a bojím se, aby nás nepředběhl ještě někdo další. Po dvou kilometrech na občerstvovačce ve Zlatníku (625 m) zjišťujeme situaci – druhý mix má na nás náskok 10 – 15 minut. To je hodně, ale chceme to zkusit. Během srkání polívky nás dohání další dvojice, tak radši vyrážíme směr Velký Travný.

Franta: K tomu zabloudění není asi co dodat. Moje naštvání dobře vystihla Naďa. „Naštěstí“ v tom nejsme sami a další skupiny na Zlatníku (a pak i v diskuzi na netu) taky nadávají. Už tady zjišťujeme, jak museli být první týmy hrozně rychlé. Máme na ně už 4h ztrátu. Kolik asi máme náskok na poslední?


Stoupání je pozvolné, až mě překvapuje, že obávaný „Velký Trapný“ je vlastně nejlehčím kopcem závodu. Zase je hodně dlouhý a natrvá se (09.40, 1203m). Nahoře ve vracečce ke kontrole potkáváme soupeřku a cestou dolů zkoušíme běžet – přece jen by mě mrzelo to ani nezkusit. Sestup je dlouhý a místy nepříjemný, ale největší hrůza je závěr klesání po sjezdovce do Morávky. Kolena bolí hrozně, stehna pálí a sjezdovka snad nechce nikdy skončit. Morávka – Sviňorky (475m).

Na dolní stanici vleku si dáváme ionťák, poskytujeme rozhovor (kameraman mě trochu naštval otázkou, jak jsme spokojení se třetím místem :-D ), nepovoluju Frantovi ani rohlík (ten si přece může vzít do ruky a sníst cestou) a vyrážíme na poslední dva vrcholy. No, popravdě, ne že bych chtěla tolik závodit, ale kdybych si po té sjezdovce sedla, tak nevstanu. Setla mě pěkně.

Franta: Klesání je opravdu nepříjemné, nohy mě taky pěkně bolí. Není se co divit, když Morávka leží ještě o 150m níž než Zlatník. Zas nám ale krásně svítí sluníčko, vidíme před sebou poslední 2 vrcholky a za nimi už tušíme CÍL. No jo, Naďa je na mě přísná, ale trochu mě začíná bolet břicho a tak se ten rohlík se sýrem docela hodí :-)

Následné stoupání na Ropici je pro mě největším překvapením závodu. Vrcholek, který je podle profilu v plánku nejmírnější ze všech, snad jen trochu daleko, se ukazuje už od prvních metrů jako férový krpál. Cesta nahoru trvá a trvá, sklon je neskutečný. Ale krásně svítí sluníčko a krize ze Sviňorek ustoupila (ibalgin prokázal, že je platným členem týmu). Nahoře (12.00, 1082 m) opět pro jistotu netrefujeme zkratku přes vrchol směr Javorový a zacházíme si po červené až skoro na modrou značku. Tím je boj o druhé místo vyřešen definitvně a už se nepouštíme do žádného klusu, jen doufáme, že nebudeme muset finišovat o bronz.

Velký Javorový (1031 m) dosažen ve 12.40 a dáváme na radu pořadatalů na kontrole, kteří nás posílají „mezi tamty dva smrky a dolů až do cíle“. Naštěstí je tu už vydupaná dálnice, takže nebloudíme. Jen další zkratku opět netrefujeme (ale popravdě, už jsme se o to ani nesnažili) a dlouhý sestup dokončujeme celý po asfaltce (po zelené TZ).

Franta: Cestou dolů nás definitivně předbíhá dvojice, se kterou se přetahujeme několik posledních hodin. A taky další dvojice, která běží z kopce jako o život. To se doteď tak flákali? Ale i my v posledních hodinách předbíháme aspoň dva vyčerpané páry. Tempo už máme v posledních kilometrech spíš turistické, ale ani to není žádná ostuda. Popravdě, nohy už bolí pěkně a při představě závodů, které trvají třeba několik dní, si říkám jediné: nechápu.

Kousek před cílem v Řece za sebou zahlédneme dvě červené bundy a zpanikaříme. Radši zkoušíme běžet, protože spurtovat po osmdesáti kilometrech opravdu nechcem. Běžet už mi ale nejde, tvrdé dopady na asfalt moje levé koleno nezvládá, bolest je už moc ostrá. Naštěstí dvojice za námi nezrychlila ani o kousek, takže můžeme poslední stovky metrů v klidu dojít. Uf. 13. 47, CÍL.

V cíli u piva už sledujeme, jak do cíle dochází naši známí s Ironmanem v čele (převlečené a za denního světla je fakt poznávám jenom podle tejpů na lýtku) a zjišťujeme, že jsme z celého toho davu startujících dokázali urvat první třicítku. Myslím, že na startu jsme se shodli na meťě „do první stovky“ a podle průbehu jsme odhadovali tak 50 – 60. No,neuvěřitelný.

V neděli před vyhlášením ještě jako bonus zjišťujeme, že první dva mixy soutěžily v jiné kategorii, takže nastupujeme jako vítězové. Při vyhlášení tří nejlepších žen se pak můžu z vyvýšeného stupínku rozhlédnout po zaplněném náměstí a teprve mi dojde, kolik lidí taková šílenost vlastně zajímá. Dokonce nám snad i tleskají, komentátor pořád omílá, že jsme se všechny tři vešly do první třicítky a jak je to neskutečný. No, to teda fakt je :-)

Franta: Je to tak. V cíli jsme moc spokojení. Jednak s tím, že jsme sem vůbec dorazili a to celkové pořadí… to mi teda popravdě vyrazilo dech. Na Lysé jsme byli dokonce 27. v pořadí. Kdyby mi to někdo řekl na startu (nebo i na té Lysé), nebudu věřit. Že dostáváme ve Frenštátě na krk zlatou medaili za mixy, beru trochu s rezervou. Myslím, že oprávněné je radovat se ze 3.místa. Tohle rozdělení na „sport“ a „hobby“ mi přišlo od začátku k ničemu. Malé zklamání při vyhlašování zažívá Naďa, která se těší na pusu od Libora Uhera, ale on zrovna kecá do mikrofonu a tak nám zapomene dát navíc i pohár.


 


Souhrn:
90 km (i když kdo ví, kolik přesně?), převýšení 5550 m, čas 16:54, 3 litry ionťáku, 2 proteinové tyčinky, 1 müsli tyčinka, 1 vyšťavená sada baterek do čelovky, 2 instantní polévky, kousek chleba, 1 kofeinová ampule, 1 ampulka carbo attack, 1,5 power baru, 1 tuba enduro snacku, 1 tableta proti křečím, 1 náplast, 1 ibalgin.

Franta: Celkově se závod nevyhnul několika chybkám, souvisejících s 1.ročníkem (hlavně pak předčasné ukončení pro více než půlku účastníků), ale nás se tohle prakticky nedotklo, takže já ho hodnotím hodně pozitivně. Jsem zvědav, jestli bude přístí rok znovu a s jakýma změnama, ale už teď se na další ročník těším.

Fotky dodám, až nějaké získám. Bylo krásně, takže budou stát za to (zvlášť ty noční výhledy ;-) )
Přidal nada dne 20.09.2010 17:37:55
Komentáře
Zatím nikdo nekomentoval. Buďte proto první a vložte svůj komentář.
Přidat komentář
Abyste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.
Hodnocení
Musíte být registrovaný, abyste mohli hodnotit.

Prosím přihlašte se, a nebo se zaregistrujte.

Výborné! Výborné! 100% [1 Hlas]
Chvalitebné Chvalitebné 0% [Žádné hlasy]
Dobré Dobré 0% [Žádné hlasy]
Dostačující Dostačující 0% [Žádné hlasy]
Nedostačující Nedostačující 0% [Žádné hlasy]
Přilášení
Jméno

Heslo



Zapoměli jste heslo?
Pro zaslání nového
Klikněte sem.
PARTNEŘI













Kdo je On-line
Hosté On-line: 2

Členové On-line: 0

Registrovaní členové: 14
Nejnovější člen: Martin